Srdeční – barva. (GR. kardie 1) je dutý, kuželovitý, svalový orgán, který zajišťuje nepřetržitý průtok krve uzavřeným systémem krevních cév.
ATRIUM (vpravo a vlevo) – atrium Cordis dextrum et sinistrum – nachází se na bázi srdce (obr. 87-90). jsou od sebe odděleny mezisíňovým septem a od komor atrioventrikulárním septem. V posledně jmenovaném jsou odpovídající atrioventrikulární otvory. V každé síni vystupuje slepý výběžek – boltec síně (ušní boltce atrii). Ušní boltce síní jsou trojúhelníkového tvaru s charakteristickým žebrováním na volném okraji. Na vnitřním povrchu uší jsou dobře vyjádřeny hřebenové svaly (mm. pektinati).
V pravé síni, na soutoku kraniální a kaudální duté žíly, se nachází sinus vena cava (dutina venarum kavarum). Ta je zvenčí oddělena od vlastní dutiny síně hraniční drážkou (sulcus terminál), což odpovídá hraničnímu hřebenu (křesťan terminál). Z vnitřního povrchu na dně sinusu jsou vidět ústí duté žíly (ústí Venae cavae cranialis et caudalis), oddělené pláštěm nebo intervenózním tuberkulem (tuberkulum intervenózní). U ústí kaudální duté žíly je vlastní chlopeň (ventil Venae cavae caudalis). Intervenózní tuberkulum při kontrakci stěny pravé síně přibližuje ústí duté žíly k atrioventrikulárnímu otvoru a tím zabraňuje možnosti turbulence dvou protižilních proudů.
u plodů ve směru krve od vena cava směrem k foramen ovale a přes něj do levé síně hraje důležitou roli hraniční hřeben. Ze strany levé síně oválný otvor (pro. ovál) má svůj vlastní ventil (ventil foraminis ovalis), který brání návratu krve z levé síně do pravé. Po narození tato chlopeň přilne svými okraji k okrajům foramen ovale, z něhož u dospělých zvířat zbývá pouze oválná jamka na straně pravé síně (fossa ovalis) s výrazným hřebenovitým ztluštěním kolem (limbus fossae ovalis).
u dospělých zvířat se vedle oválné jamky a ústí caudální duté žíly nachází koronární sinus (dutina coronarius), do kterého ústí ústí velké srdeční žíly (v. Cordis magna) (obr. 87 B, 89 a).
Koronární sinus má svůj vlastní ventil (ventil dutina coronaria), zabraňující návratu žilní krve z dutiny síně po jejím stažení. vedle koronárního sinu ve stěně síně je několik otvorů malých srdečních žil (foramina venarum minimarum).
Struktura levé síně má mnoho společného s pravou síní. Do jeho hřbetní stěny ústí plicní žíly, jejichž počet může být u různých živočišných druhů od 5 do 8 (obvykle 7). Jejich ústa (hostitel venarum pulmonalium) tvoří tři nástavce – centrální, s otvory dvou velkých žil, anterior-levý – s jednou a anterior-pravý – se dvěma až pěti žilními otvory.
KOMORY (pravá a levá) – ventriculus cordis dexter ei zlověstný tvoří většinu srdce. Interventrikulární přepážka oddělující komory je nerovnoměrná. Svou konvexní stranou silně vyčnívá do dutiny pravé a její konkávní strana je otočena k levé komoře. Proto má dutina levé komory na příčném řezu zaoblený tvar a pravá má tvar půlměsíce (obr. 89 B).
Vnitřní povrch stěny komor, stejně jako u síní, je nerovný. Zde však svalové příčky neprobíhají paralelně, ale tvoří komplexní propletení zvané masové příčky (trámce carneae), které jsou nejvýraznější na boční straně
1 odtud Kardiologie je věda o srdci.
Obrázek 86 – Topografie srdce s vystupujícími cévami u psa (a) a koně (B):
1 – aorta; 2 – plicní kmen; 3 – brachiocefalický kmen; 4 – levá a 4′ – pravá podklíčkové tepny (a.); 5 – kmen společné krkavice a.; 6 – společná krkavice a.; 7 – vertebrální a.; 8 – kostocervikální kmen; 9 – dorzální lopatková a.; 10 – hluboká krční a.; 11 – hrudní obratel a; 11′ – nejvyšší mezižeberní a.; 12 – dorzální interkostální a.; 13 – vnitřní hrudník a.; 14 – povrchová krční a.; 15 – axilární a.; 16 – vnější hrudník a. 17 – ventrální interkostální a.; 18 – vena cava lebeční; 19 – plicní žíly; a – pravé a b – levé uši srdce; c – vrchol srdce; d je první hrana; e – 8. žebro
stěny a vrchol srdce. Ve středních úsecích komorové dutiny spojují laterální stěnu s mezikomorovou přepážkou samostatné trabekuly (obr. 90 C, D). V levé komoře jsou krátké a tenké a v pravé je pouze jedna, ale velmi silná septálně-okrajová příčka (trabekula septomarginalis). Tyto příčky chrání stěny komor před nadměrným natahováním a podporují úplnější vytlačování krve do arteriálních cév. Část příčníků získává kuželovitý tvar a slouží jako připojovací bod pro šlachové struny cípů atrioventrikulární chlopně. Jedná se o tzv. bradavkové svaly (mm. papillares). Jejich počet zpravidla odpovídá počtu cípů atrioventrikulárních chlopní. V pravé komoře jsou tři – velká, malá a subarteriální (mm. papillares subauricularis et subatrialis), a vlevo dva – polštářové a subatriální (mm. papillares subauricularis et subatrialis). Všechny přispívají ke spolehlivému zadržení chlopní při kontrakci stěn komor.
Dutina pravé komory tvoří směrem ke vstupu do kmene plicnice kuželovité vybrání, na jehož dně je otvor kmene plicnice (ústí Trunci pulmonalis), se stejnojmenným ventilem (Valva Trunci pulmonalis).
Levá komora má vstup do aorty (ústí aorty), který je krytý vlastním ventilem (Valva aorty).
VLÁKNIVÁ KOSTRA SRDCE. Kolem atrioventrikulárních otvorů a na vstupu do aorty i plicního kmene jsou vazivové prstence (anuli fibróza), sloužící jako místo úponu srdečního svalu a chlopňových hrbolků (obr. 89 a). Někdy se vláknité kroužky s věkem přeměňují na chrupavkové formace. na vstupu do aorty ve vazivovém prstenci mohou být 2-3 srdeční chrupavky (chrupavky Cordis), z nichž levá chrupavka je na bázi levé aortální chlopně a pravá chrupavka je na bázi kaudální aortální chlopně. velcí přežvýkavci mají místo chrupavek 2-3 srdeční kosti (ostatky Cordis), z nichž pravá kost dosahuje délky 5–6 cm a levá – 3 cm (obr. 89 B, B’).
SRDEČNÍ CHLOPEŇ. průtok krve v jednom směru zajišťuje chlopenní aparát srdce, tvořený atrioventrikulárními a semilunárními chlopněmi (obr. 89 a, 90).
V pravé polovině srdce kryje pravý atrioventrikulární otvor zkušební- ventrikulární (trikuspidální) chlopeň (Valva 1 atrioventricularis dextra /tricuspidalis/), která je upevněna 6–10 šlachovými šňůrami (chordee tendineae) ke svalům bradavek. Ze tří cípů pravé chlopně jeden přiléhá k přepážce (cuspis septallis), a další dvě – k bočním stěnám, z nichž přední se nazývá rohová (cuspis angularis), a zadní je parietální (cuspis parietalis). Z každé chlopně vedou šlachové provázky ke dvěma mamlárním svalům umístěným v prostorech mezi chlopněmi. Z celkového počtu svalů bradavek jsou dva umístěny na přepážce (kraniální a kaudální) a jeden na laterální stěně.
V levé polovině srdce kryje levou atrioventrikulární otvor atrioventrikulární, nebo bikuspidální (mitrální) chlopeň (Valva atrioventricularis Sinistra,
s. bicuspidalis /mitralis/). Ze dvou cípů této chlopně patří kraniální k přepážce (cuspis septalis), a kaudální – k boční stěně (cuspis parietalis). Každý cíp je připevněn ke svalům bradavek třemi nebo čtyřmi šlachovými provázky, které jsou umístěny na bočních stěnách komory v počtu dvou.
V cípech chlopní je kapilární cévní síť a na jejich bázi jsou také svalová vlákna.
Kapsa, nebo půlměsíc, ventily (valvulae semilunares), v počtu tři, jsou umístěny ve vstupech aorty a plicního kmene.
v aortální chlopni (Valva aorty) ze tří chlopní jsou dva (pravý a levý) umístěny na kaudální ploše (ventil semilunaris dextra et Sinistra) a jeden z lebečního povrchu poblíž septa (ventil semilunaris septalis).
u přežvýkavců pravý a levý cípy aortální chlopně pocházejí ze srdečních kostí
1 termín”Valva“” označuje celý ventil a jeho části se označují jako “ventil„nebo“cuspis“- křídlo, tlumič.
Obrázek 87 – Srdce psa (a) a prasete (B):
A, B – pohled zleva; A’, B’ – pohled zprava. 1 – levá síň; 1′ – jeho srdeční ucho; 2 – pravá síň; 2′ – jeho srdeční ucho; 3 – levá komora; 4 – pravá komora; 5 – levý a 5′ – pravý koronální sulci; 6 – vrchol srdce; 7 – levá koronární tepna; 7′, jeho obvodová větev; 7” – jeho paraconus interventrikulární větev; 8 – velká srdeční žíla (v.); 8′ – parakonální interventrikulární žíla; 9 – pravá koronární a., její obvodová větev; 9′ – jeho subsinusová mezikomorová větev; 10 – subsinusová mezikomorová větev z levé koronární a.; 11 – střední srdeční větev; 12 – oblouk aorty; 13 – brachiocefalický kmen; 14 – plicní kmen; 14′ – levý a 14“ – pravý plicní aa.; 15 – levé podklíčkové a.; 16 – kraniální a 17 – kaudální dutá století; 18 – levá a 18′ – pravá plicní století; 19 – vpravo a 19′ – vlevo nepárová století; a – koronární sinus; b – sinus vena cava
v plicní chlopni (Valva Trunci pulmonalis) rozlišovat mezi pravou a levou půlměsíční chlopní (ventil semilunaris dextra et Sinistra) a jeden střední (ventil semilunaris intermedia), umístěné kaudálně od předchozích dvou.
Uprostřed volného okraje každé půlměsícové chlopně jsou uzliny (nodulivalvularum semilunárium), které jsou nekonzistentní (pes je má ve 30 % případů, u prasete – 20 %, u ovcí – 70 %, u skotu – 50 % a u koně ve 40 % případů). Z uzlíků odcházejí záhyby a vytvářejí podélné prohlubně na chlopni nebo otvory (lunulae valvularum semilunárium), zajišťující těsnější uzavření cípů chlopně během zpětného průtoku krve po relaxaci svalové stěny komor.
STRUKTURA STĚNY SRDCE. Stěny srdečních síní a komor se skládají ze tří vrstev: vnitřní – endokard, střední – myokard a vnější – epikardium. Posledně jmenovaný je viscerální list perikardiálního vaku neboli perikardu (obr. 92).
Vnitřní výstelka srdce neboli endokard, endokardium – svým původem odpovídá stěně krevních cév. Skládá se ze základu pojivové tkáně obsahující velké množství elastických vláken a buněk hladkého svalstva. Z povrchu je endokard pokryt vrstvou endoteliálních buněk přecházejících na vnitřní povrch cév. Všechny srdeční chlopně jsou záhyby (duplikace) endokardu.
Svalová vrstva srdce neboli myokard je myokardu – je postaven ze speciální srdeční příčně pruhované svalové tkáně, která se od kosterní příčně pruhované svalové tkáně liší řadou znaků, včetně přítomnosti vložených příček mezi jednotlivými svalovými vlákny.
A – pohled zleva; B – pohled zprava. 1 – srdeční oko levé síně; 2 – srdeční oko pravé síně; 3 – levá komora; 4 – pravá komora; 5 – koronální sulcus; 6 – vrchol srdce; 7 – obvodová větev levé koronární tepny; 7′ – perikonická interventrikulární větev levé věnčité tepny; 8 – velká srdeční žíla; 9 – pravá koronární tepna; 10 – subsinus interventrikulární větev levé věnčité tepny; 11 – střední srdeční žíla; 12 – oblouk aorty; 13 – brachiocefalický kmen; 14 – plicní kmen; 15 – arteriální vaz; 16 – vena cava lebeční; 17 – kaudální vena cava; 18 – plicní žíly; 19 – levá nepárová žíla; a – subepikardiální tuk
Na síních jsou svalové snopce umístěny ve dvou vrstvách, z nichž vnější je společná pro obě síně a má příčný (vzhledem k srdci) směr svalových snopců a hluboká v každé síni je znázorněna podélným svalové snopce. V oblasti žilních otvorů tvoří svalové snopce svěračovité vazby.
Obrázek 89 – Vláknitý skelet a chlopenní aparát srdce krávy:
A – srdeční chlopně na úrovni atrioventrikulárního septa (síně odstraněny): 1 – vazivový prstenec aorty; 2 – aortální chlopeň; 3 – vazivový prstenec plicního kmene; 4 – ventil plicního kmene; 5 – vazivový prstenec pravého atrioventrikulárního ústí; 6 – trikuspidální chlopeň; 7 – vazivový prstenec levého atrioventrikulárního ústí; 8 – bikuspidální ventil; 9 – levé a 10 – pravé srdeční kosti (B, B’); 11 – levé a 12 – pravé koronární tepny; 13 – obvodová tepna; 14 – velká srdeční žíla; B – stav dutin komor během jejich systoly: a – dutina pravé komory; b – dutina levé komory; G, G’ – poloha chlopní a stav srdečních dutin při jejich systole a diastole: G – diastola síní a systola komor; G’ – systola síní a diastola komor; a – síňová dutina; b – dutina komory; c – stěna síně; d – stěna komory; e – atrioventrikulární chlopeň; i – žilní cévy; k – arteriální céva; l – semilunární ventily
Ve stěně komor tvoří svalové snopce tři hlavní vrstvy. Povrchová vrstva v každé komoře začíná od anulus fibrosus atrioventrikulárního ústí. Svalové snopce v oblasti srdečního hrotu se šikmo ohýbají a přecházejí ke stěně přilehlé komory, kde tvoří hlubokou vrstvu svalové membrány. Svalové snopce hluboké vrstvy končí u anulus fibrosus opačného atrioventrikulárního ústí. Na vrcholu srdce se v důsledku smyčkovitého ohybu a přechodu svalových snopců ze stěny jedné komory do druhé vytvoří charakteristické zvlnění (vír Cordis).
Oběhový systém zahrnuje: srdce – centrální orgán, který podporuje pohyb krve cévami, a krevní cévy – tepny, které rozvádějí krev ze srdce do orgánů, žíly, které vracejí krev do srdce, krevní kapiláry přes jejichž stěny si tělo vyměňuje látky mezi krví a tkáněmi (schéma). Cévy všech tří typů na cestě spolu komunikují prostřednictvím anastomóz. Anastomózy existují mezi cévami stejného typu a mezi různými typy cév. Existují arteriální, venózní nebo arteriovenózní anastomózy. Díky nim vznikají sítě (zejména mezi kapilárami), kolektory, kolaterály – postranní cévy, které doprovázejí průběh hlavní cévy atp.
Vývoj oběhových orgánů ve fylogenezi probíhá paralelně s komplikací struktury živočišného organismu, zlepšením a zvýšením intenzity metabolických procesů v něm.
U jednobuněčných a prvokových mnohobuněčných organismů žijících ve vodě probíhá metabolismus přímo v každé buňce, která přichází do styku s vnějším prostředím. S další evolucí bezobratlých se většina buněk komplikovaných mnohobuněčných organismů nachází hluboko v těle zvířete, a proto nepřichází do styku s vnějším prostředím a zdroji potravy. Potřebný živný materiál jim dodává tkáňový mok (hemolymfa) mezibuněčnými průchody, kde jsou také vylučovány odpadní produkty buněk. Vzhledem k absenci krevních cév dochází k pohybu tkáňového moku v důsledku pohybu těla zvířete. Následně se vytvoří systém trubic, ve kterých se pasivně pohybuje bezbarvá kapalina v nich obsažená. Primární funkcí cévního systému u těchto zvířat je tedy trofický transport, což vedlo k jeho těsnému spojení s trávicí trubicí, v teritoriální blízkosti, v níž se cévy vyvíjejí především. Pohyb krve je extrémně nepravidelný a je dosahován především tlakem stahujících se svalů těla a střev.
Primitivní cévní systém může být otevřený, pokud je přerušen speciálními dutinami v těle – lakunami, které nemají vlastní membránu, nebo uzavřený, když jsou konce trubek spojeny.
Schéma systému krevního a lymfatického oběhu
U nemerteanů (podtyp červů) se stává složitější a skládá se z jedné dorzální a jedné nebo dvou ventrálních podélných cév, které spolu komunikují a mají svalovou stěnu, která zajišťuje pohyb krve. Následně dochází k následným progresivním změnám ve struktuře cévního systému, které spočívají ve vytvoření řady segmentálních cév, umožňujících pohyb krve nejen v sagitálních, ale i segmentových rovinách.
Rýže. 289. Vývoj krevního oběhu
Segmentální neboli metamerní cévy se dělí na viscerální neboli střevní, které se nacházejí kolem střevní trubice, a parietální neboli parietální, procházející stěnami těla. Páteřní céva pulzuje a žene krev do hlavy. Stahování cévních stěn svalovými elementy přispívá k rovnoměrnějšímu průtoku krve. Jinými slovy, cévy kanálu, který vede krev, se stávají jeho skutečným motorickým aparátem.
U vzdálených předků obratlovců – strunatců došlo v důsledku komplikace stavby těla ke zvýšené pohyblivosti a v souvislosti s tím zvýšení intenzity metabolických funkcí a také k rozvoji žaberního aparátu k radikální restrukturalizaci dochází k cévnímu systému (obr. 289).
Oběhový systém lanceletu má ventrální aortu, ze které odcházejí krevní cévy, které odvádějí žilní krev do žáber, kde je obohacena kyslíkem. Eferentní žaberní cévy vystupují z žaber a vedou arteriální krev. Z nich se tvoří dva kořeny dorzální aorty, probíhající pod tětivou podél celého těla. Odcházejí z nich tepny, kterými cirkuluje krev a vyživuje celé tělo. Odebíráním oxidu uhličitého a metabolických produktů z tkání se krev z celého těla shromažďuje v předních a zadních hlavních žilách, které se pomocí dvou Cuvierových vývodů spojují do malého rozšíření – břišní (ventrální) aorty, která nese krev do žáber. Ze střevního kanálu přivádějí žilní cévy krev do subintestinální žíly. Na jaterním výběžku střeva se rozpadá na síť kapilár, které tvoří systém portálních žil jater. Vystupuje z něj jaterní žíla, která spolu s Cuvierovými vývody ústí do rozšíření ventrální aorty. Žábrové tepny vybíhající z ventrální aorty na začátku mají rozšíření se zesílenou svalovou stěnou (žaberní srdce), které zajišťují pohyb krve kapilárními cévami žaber.V žaberních cévách dochází k oxidaci krve. V břišní (ventrální) aortě se proto pohybuje žilní krev a v dorzální aortě arteriální krev.
V lanceletu, zástupci spodních strunatců, je tedy oběhový systém uzavřen. Má jeden kruh krevního oběhu. Srdce chybí a jeho roli hraje pulzující céva – břišní aorta.
Oběhový systém ryb se příliš neliší od lanceletu, ale má plně vyvinuté dvoukomorové srdce jako centrální čerpací aparát. Skládá se z tenkostěnné síně, do které ústí venózní sinus – vakovitá dutina, do které ústí Cuvierovy vývody a jaterní žíla, a silnější svalová komora. Od něj začíná aortální bulbus, který přechází do břišní aorty. Srdce ryb (obr. 290) obsahuje pouze žilní krev, která se z orgánů dostává žilními cévami do venózního sinu, dále jde do síně, komory a přes břišní aortu do žaberních tepen, kde se nasytí kyslík a uvolňuje produkty metabolismu. Žaberní tepny, na rozdíl od cév lanceletu, se rozpadají na kapiláry, což přispívá ke zvětšení povrchu dýchání. Ryby mají kromě portálního systému jater, tvořeného jaterní žílou, také portální systém ledvin. Je tvořena hlavními žilami, které se v ledvinách větví do sítě kapilár. Všechny výše uvedené rozdíly v anatomii oběhového systému u ryb jsou zaměřeny na zvýšení rychlosti průtoku krve v důsledku stahu srdce, zvýšené lokomoce, která spolu se zvětšením dýchacího povrchu žáber zajišťuje vyšší intenzita metabolických procesů v těle.
Přechod na pozemský způsob života je provázen výměnou žaberního typu dýchání za plicní, což vede ke zmenšení a přeměně žaberních oblouků a rozvoji malého okruhu krevního oběhu.
U obojživelníků se srdce díky vzhledu plicního oběhu stává tříkomorovým (skládá se ze dvou síní a jedné komory) v důsledku rozdělení síní na dvě komory – pravou (žilní) a levou (arteriální). Krev se zároveň mísí uvnitř srdce v komoře, avšak u zvířat této třídy se již vyvíjejí adaptace zaměřené na oddělení žilního a arteriálního krevního toku v srdci a cévách. Ze srdeční komory vychází pouze jedna céva – conus arteriosus, homologní s abdominální aortou ryb. Pocházejí z něj tři páry nádob. Dvojice nejblíže srdci – kožní plicní tepny – vede žilní krev do plic, ale cestou vydávají větve na kůži. V plicích je krev obohacena kyslíkem a vrací se plicními žilami do levé síně.
Rýže. 290. Evoluce srdce
Druhý pár cév vybíhá z conus arteriosus, má větší průměr a nazývá se aortální oblouky. Tyto cévy obcházejí srdce zleva a zprava a za ním se pak spojují do nepárové cévy – dorzální aorty. Táhne se podél střední linie těla, vydává cévy do vnitřních orgánů a je rozdělena na dvě kyčelní tepny, které přivádějí krev do pánevních končetin. Dorzální aorta se stává hlavní cévou systémové cirkulace. Konečně třetí pár cév vybíhajících z conus arteriosus, krční tepny, přivádí krev do hlavy.
V každém ze tří párů těchto cév se vpřed pohybuje krev různého složení: v plicích – žilní, v aortálních obloucích – smíšená, v krčních tepnách – arteriální. V důsledku této distribuce krve je dominantní orgán, mozek, zásobován pouze arteriální krví, zatímco zbytek těla přijímá krev smíšenou.
U plazů jsou zaznamenány progresivní změny v anatomii oběhových orgánů, zaměřené na další separaci arteriální a venózní krve jak ve struktuře srdce, tak v umístění krevních cév. Srdce plazů je tříkomorové, ale v komoře se objevuje neúplná přepážka, která působí proti promíchávání krve. V tomto ohledu se u plazů pouze v centrální části komory, nad přepážkou, tvoří malá část smíšené krve. V okamžiku kontrakce komory ji přepážka zcela rozděluje na dvě poloviny: pravou a levou. U plazů, na rozdíl od obojživelníků, je arteriální kužel rozdělen podélnou přepážkou až k bodu výstupu ze srdce. V tomto ohledu jsou uvnitř vytvořeny tři nezávislé nádoby. Plicní tepny odcházejí jako společný kmen z pravé strany kužele, zbytek kužele je rozdělen na dva kmeny: pravý, se kterým je spojena krční tepna, a levý. Ze srdce tak prakticky odcházejí tři cévy, které začínají v různých částech komory a vedou krev různého složení. Arteriální krev z levé poloviny komory je tedy vedena pravým obloukem aorty. Cévy z něj odcházejí do hlavy a hrudních končetin. Ze střední části komory (nad přepážkou) vychází levý oblouk aorty, obepínající srdce zleva. Nese smíšenou krev z pravé poloviny srdce, zatímco žilní krev je odváděna plicním kmenem. Pravý a levý aortální oblouk se spojují za srdcem a tvoří dorzální aortu. Krev v dorzální aortě je tedy smíšená, liší se však vyšší saturací kyslíkem oproti obojživelníkům. To je způsobeno skutečností, že u obojživelníků oba oblouky (pravý a levý) nesou stejné složení krve, zatímco u plazů v důsledku rozdělení arteriálního kužele vycházejí oblouky aorty z různých částí komory a nesou krev různého složení. složení: jeden je smíšený, druhý je arteriální.
Jak je vidět, úplné oddělení conus arteriosus s výskytem neúplného septa v komoře poskytuje velké oddělení arteriální a venózní krve. Zároveň dochází k úplnému oddělení plicního oběhu od velkého. U plazů je tedy mozek a hrudní končetiny zásobovány arteriální krví z pravého aortálního oblouku, zatímco zbývající orgány dostávají krev smíšenou. Žilní krev proudí plicními žilami.
U ptáků je v srdeční komoře úplná přepážka, která ji rozděluje na dvě poloviny. Díky tomu se srdce stává čtyřkomorovým, což vede k úplnému oddělení arteriální a venózní krve. Kvůli redukci levého aortálního oblouku opouštějí srdce pouze dvě cévy: pravý aortální oblouk a plicní tepna. Aortální oblouk začíná v levé komoře, ohýbá se kolem srdce vpravo a přechází do dorzální aorty, která přivádí arteriální krev do systémového oběhu. Plicní tepna vystupuje z pravé komory a vede venózní krev do plicního oběhu. Všechny orgány ptáků, na rozdíl od plazů, dostávají arteriální krev, která zajišťuje vysokou úroveň energetických procesů nezbytných pro život ve vzduchu.
Savci mají čtyřkomorové srdce. Vystupují z něj dvě cévy – oblouk aorty a kmen plicnice. Na rozdíl od ptáků se však oblouk aorty zakřivuje kolem srdce na levé straně, a proto se nazývá levý. Plicní oběh je zcela oddělen od velkého: v pravé polovině srdce cirkuluje pouze žilní krev, v levé polovině cirkuluje arteriální krev. Fylogeneze oběhového systému jde tedy směrem k a) vzhledu srdce a zvýšení počtu jeho komor; b) diferenciace cév vybíhajících ze srdce; c) zvýšit obsah kyslíku v krvi.
Komplexní strukturální transformace ve fylontogenezi procházejí krevními cévami a primárně žaberními tepnami. V embryonálním období u všech tříd obratlovců dochází k ukládání krevních cév paralelně s uložením srdce a podléhá stejnému vzoru. Ze srdce vpřed odchází nepárová céva, břišní aorta, z ní do žaberních sept je 6 párů velkých cév pokrývajících hltan a spojujících se do dvou kořenů dorzální aorty. Tyto cévy se nazývají arteriální nebo žaberní oblouky. U rybích embryí jsou první dva páry rychle redukovány kvůli skutečnosti, že jejich žaberní přepážky přecházejí na stavbu lebky. Zbývajících 4-5 cév funguje jako branchiální tepny.
U suchozemských obratlovců, stejně jako u ryb, jsou první dva páry žaberních oblouků redukovány a zbývající čtyři páry procházejí charakteristickými strukturálními přeměnami v souvislosti s přechodem na plicní dýchání. Ze třetího páru žaberních tepen u všech suchozemských živočichů se tvoří krční tepny. Ztrácejí kontakt s dorzální aortou a nesou krev pouze dopředu do hlavy. Čtvrtý pár branchiálních tepen se spolu s oblastí kořene aorty stává hlavní cévou, která přenáší krev do orgánů, a nazývá se oblouk aorty. U obojživelníků a plazů se obě cévy čtvrtého páru vyvíjejí symetricky, zatímco u ptáků a savců je pozorována jejich asymetrie. U ptáků se tvoří pouze pravý oblouk, zatímco u savců naopak vzniká oblouk levý, pátý pár žaberních oblouků u suchozemských obratlovců je redukován, šestý pár přechází v plicní tepny a ztrácí kontakt s oblouky aorty. . Proto jsou krční tepny homologní se třetím párem větevních oblouků, aortální oblouky se čtvrtým párem a plicní tepny se šestým párem oblouků. Vývod, který v embryu spojuje krční tepny a aortální oblouky, se nazývá karotický vývod – ductus caroticus. Přetrvává do dospělosti u některých plazů (ještěrky, hadi). Vývod, který spojuje plicní tepny s aortálními oblouky, se nazývá tepenný (botální) – ductus arteriosus. V dospělosti je zachován u některých druhů plazů (želv) a ocasatých obojživelníků.
U suchozemských živočichů jsou v důsledku vývoje končetin ve tvaru nohou pozorovány změny i v žilním řečišti. Kardinální lebeční žíly se stávají jugulárními a jejich konec spolu s Cuvierovým vývodem přechází v dutou lebeční žílu. Sinus venosus je součástí pravé síně. Kardinální kaudální žíly se stávají kaudální vena cava. Hrudní části hlavních žil jsou částečně zachovány jako vena azygos.
Savci mají řadu anomálií ve vývoji kardiovaskulárního systému. Z cévních poruch mají největší klinický význam odchylky ve vývoji aorty a velkých cév, které jsou deriváty ropuších oblouků. Je známo, že v procesu embryogeneze pouze některé fragmenty žaberních oblouků a kořenů aorty tvoří hlavní cévy, zatímco zbývající části podléhají redukci. V řadě případů k redukci odpovídajících úseků nedochází a dochází k té či oné vývojové anomálii. Na druhou stranu v procesu vývoje může docházet k zániku oddělení, která jsou běžně zachována, což může být i jednou z příčin vrozené vady. Poměrně často se u dospělých zvířat vyskytuje taková anomálie vývoje, jako je neuzavření ductus botalis, který představuje dolní segment levé tepny šestého branchiálního oblouku a spojuje plicnici s obloukem aorty, což vede k vážnému funkčnímu poruchy.
Častou anomálií je vývoj jako hlavní cévy nikoli levé, ale pravé tepny, šestého žaberního oblouku a pravého aortálního kořene, který vychází z levé komory, ale stáčí se doprava, což vede k narušení funkcí sousedních orgánů. Je také možné změnit směr přepážky oddělující aortu a plicnici, ta v tomto případě neroste spirálovitě, ale přímo. V této situaci bude aorta odcházet z pravé komory a plicní tepna z levé. Tato vada se nazývá transpozice aorty a plicnice.
K uložení cévního systému dochází v mezodermální vrstvě trofoblastu a poté v mezodermu žloutkového vaku. Vznik extraembryonálního mezenchymu, tzv. krevních ostrůvků, v okolním žloutkovém váčku naznačuje počátek jeho vývoje. Tyto ostrůvky jsou nahromaděním buněk, které vznikají při diferenciaci mezenchymu – angioblasty. Později rozlišují na jedné straně buňky tvořící jednovrstvou endoteliální výstelku cévy, na druhé straně centrální buňky, které dávají vznik krvinkám.
Vývoj cév těla embrya se shoduje s kladením prvních somitů. Zpočátku jsou cévy představovány dvěma srdečními trubicemi, dvěma dorzálními a ventrálními aortami. Z první odcházejí do žloutkového váčku dvě žloutkové tepny a dvě cévy do placenty. Od žloutkového váčku a placenty k tělu embrya se nachází párový žloutek a párové pupeční žíly, které vstupují do srdečních trubic a podílejí se na tvorbě žloutkového oběhu. Brzy se tento kruh zmenší a ustoupí (až do konce fetálního období vývoje) placentárnímu kruhu krevního oběhu. Ve čtvrtém týdnu embryogeneze se aorta spojí do jediné sestupné aorty, vytvoří se párové kraniální a kaudální kardinální žíly, které proudí do venózního sinusu srdce. Srdce je uloženo ve formě dvou endoteliálních trubic, které pak společně srůstají do nepárové srdeční trubice. Jeho stěna se ztlušťuje a dělí se na tři vrstvy: vnitřní – endokard (tvořený mezenchymatickými buňkami); střední je myokard (svalová vrstva) a vnější je epikardium (vzniká díky splanchnotomu mezodermu).
Na srdeční trubici se rozlišuje síň, venózní sinus (za síní), komora, tepenný kužel (před komorou). Z nich se nejprve vytvoří tří- a čtyřkomorové srdce. V souladu s hlavním biogenetickým zákonem vývoje srdce v ontogenezi v podstatě opakuje (rekapituluje) svůj fylogenetický vývoj. Současně, na rozdíl od fylogeneze, je v ontogenezi srdce a zejména ve fetálním období oválný otvor v síňovém septu, který slouží k provádění placentárního krevního oběhu. Otvor po narození zvířete je zarostlý nebo uzavřený ventilem. Ze strany pravé síně je zde patrná oválná fossa – stopa po bývalém foramen ovale.
