Stejně jako v případě mnoha dalších aspektů kartáginské historie je kvůli nedostatku dostupných zdrojů obtížné vytvořit nekontroverzní rekonstrukci struktury punské společnosti a státu, takže některé důležité detaily vznikajícího obrazu zůstávají spekulativní.
V úplně první, velmi krátké etapě své existence bylo Kartágo monarchií. Zakladatelka města, královna Elissa, se však stěží těšila neomezené moci, protože existují důkazy o radě šlechty pod ní – „princeps“ (Justin, XVIII, 6, 1), která nepochybně měla znatelný vliv (např. například „knížata“ vyjednala sňatek Elissy s africkým králem).
Se smrtí Elissy byla monarchie v Kartágu nahrazena republikou, jejíž struktura se nedochovala. Malchus, který provedl státní převrat, měl jedinou moc jako sicilský tyran. Zvláštní postavení zaujímala i po něm nastolená dynastie Magonidů, jejíž představitelé byli antickými autory opakovaně nazýváni králi, i když spíše lze v tomto případě hovořit o volitelné vojenské diktatuře.
Ke konečnému zformování kartáginské republiky zřejmě došlo po odstranění potomků Maga od moci. Podle Aristotelovy definice se jednalo o přechodnou variantu od monarchie k aristokracii či demokracii, která inklinovala k oligarchii.
Za zdroj moci byl v Kartágu považován lid, tedy občané, a nejvyšším orgánem bylo lidové shromáždění. Zřídka však mohla skutečně ovlivňovat politiku, neboť byla svolávána zpravidla pouze v kritických okamžicích života země, kdy jiné mocenské struktury nemohly dospět ke společnému názoru.
Skutečnou zákonodárnou moc měl koncil, spojovaný antickými autory s římským senátem, z něhož vyčníval výbor, čítající zpočátku deset, později možná od 16. století. PŘED NAŠÍM LETOPOČTEM. (Livy, XXX, 3, 8), třicet členů, kteří pokračovali ve všech dosavadních pracích. V něm se projednávaly záležitosti, které byly následně předloženy dalšímu zastupitelstvu, složenému ze sto nebo sto čtyř senátorů. Vznik této mocné instituce se datuje do doby bezprostředně po pádu dynastie Magonidů, tedy do poloviny 4. století před naším letopočtem. PŘED NAŠÍM LETOPOČTEM. Rada sta (stočtyři) byla nejvyšším kontrolním a soudním orgánem státu, mezi její funkce patřil i dohled nad generály. Členové rady byli voleni zvláštními pětičlennými komisemi, v řecké tradici nazývanými pentarchie, které byly naopak doplňovány kooptací z nejvznešenějších šlechtických rodů (Aristoteles, II, 2, 2; II, XNUMX, XNUMX). . Další podrobnosti o fungování těchto pentarchií jsou prakticky neznámé, ale očividně jejich pravomoci byly extrémně široké, každopádně kartáginští vojenští vůdci se za své činy zodpovídali.
Výkonná pobočka v Kartágu byla vedena dvěma suffety (soudci), znovu volenými každý rok. Tato pozice se poprvé objevila současně s koncilem sv. Instituce suffetů připomíná římský systém dvou konzulů, zejména proto, že funkce, které vykonávali, byly velmi podobné: šlo především o politické vedení a také o vedení armády během války. Aby se dále pojistili proti možnému posílení suffet a hrozbě jejich uchvácení moci, zákon předepisoval, že členové jedné rodiny nemají zastávat tato místa, ale ve skutečnosti to nebylo vždy dodržováno.
Dost často v případě války vedli armádu místo Suffetů speciálně jmenovaní generálové, což mělo opět zabránit koncentraci vojenské a politické moci v rukou jednoho úředníka. Po roce 300 př.nl? o Suffetovi, který vedl armádu, nejsou vůbec žádné zmínky.
Pozice velitele v kartáginské armádě nebyla jednoduchá. Na jedné straně velení žoldnéřské armádě mu dalo skutečnou moc, kterou mohl teoreticky nasměrovat k dosažení jakéhokoli sobeckého cíle. Toho se vláda nejvíce obávala a snažila se v zárodku potlačit jakoukoli možnost nekontrolovaného chování svých vojenských vůdců. Jejich počínání sledovala Rada pěti, která mohla do armády vyslat své pozorovatele; se stejným cílem omezit růst jejich vlivu mohli být k plnění jednoho úkolu jmenováni dva soupeřící velitelé. Pokud byla kartaginská armáda poražena, měl její velitel docela vážné šance ukončit svůj život na kříži a často jako soudci a popravčí působili jeho vlastní vojáci.
Zavedený politický systém Kartága po určitou část své historie neprošel téměř žádnými změnami. Za jednu z výjimek lze považovat vznik během první punské války instituce podobné helénistické strategii, která spojovala plnost civilní a vojenské moci nad určitým územím. Nejvýznamnějším příkladem byla situace ve Španělsku, dobytém ve dvacátých letech XNUMX. století a prakticky nekontrolovatelně ovládanému příslušníky šlechtického rodu Barcidů – Hamilcarem, jeho zetěm Hasdrubalem a syny Hannibalem a Hasdrubalem. Měli sice radu kartáginských občanů, ale mohli si nejen razit vlastní mince, ale také z vlastní iniciativy uzavřít dohodu s Římem, jak to udělal Hasdrubal. Posloupnost moci ve Španělsku také probíhala bez zásahu ústřední vlády.
Kartaginský náhrdelník. IV–III století před naším letopočtem E. Národní archeologické muzeum v Cagliari, Itálie.
Charakteristickým rysem politického systému Kartaginců byla ve srovnání se stejnou řeckou politikou a Římem zvýšená role peněz. Pro nedostatečně bohatého městského obyvatele bylo absolutně nemožné zastávat některou z vysokých funkcí, protože všechny byly chráněny vysokou majetkovou kvalifikací. Nejběžnější úplatkářství a korupce byly navíc velmi rozšířené v Kartágu (Aristoteles, Politika, II, 8, 6; Polybius, X, 10, 6), a tedy čím bohatší ten či onen byl, tím větší hodnota příspěvek, který měl možnost získat. Netřeba říkat, jak neblahé důsledky by existence takového systému mohla mít v době krize. Jak však ukázal příklad spartského Xanthippa během první punské války, kartáginské vedení se dokázalo vzdát zavedené tradice státní správy, alespoň pokud na tom závisela existence země.
Hospodářský vývoj nemohl neovlivňovat zahraniční politiku státu. O kontrolu nad ním vedly spory mezi dvěma „stranami“, které lze v souladu s hlavními zdroji příjmů jejich členů nazvat agrárními a obchodně-průmyslovými. Zástupci prvního z nich, velkostatkáři, kteří v Libyi vlastnili obrovské statky, které vyžadovaly tisíce dělníků, omezili svou pozornost na severní Afriku. Zde byli připraveni udržovat železný pořádek a rozšiřovat sféru svého vlivu, zatímco vzdálené zámořské výboje je lákaly mnohem méně a dokonce se zdály zbytečné.
Socha kartáginského boha Baala Hammona. Muzeum Bardo, Tunisko.
Jejich rivalové, nejbohatší obchodníci a rejdaři, kteří obchodovali téměř se všemi zeměmi Středomoří, měli samozřejmě zájem nejen o udržení bezpečnosti podél svých rozsáhlých komunikací, ale také o zřízení nových základen na strategicky důležitých místech a také o potlačení nebo zničení konkurentů. Nejspolehlivějším způsobem, jak toho dosáhnout, byly vojenské výpravy proti státům a národům s přístupem ke Středozemnímu moři, v důsledku čehož není divu, že se tato strana držela agresivní zahraniční politiky, směřující nakonec k vytvoření světové kartáginské velmoci. V jejím čele stál ve sledovaném období jeden z nejstarších a nejmocnějších šlechtických rodů Kartága – Barkidové.
